Hlavní partneři.
Pro zobrazení potřebujete plug-in. Můžete si jej stáhnout zde:
Download Flash Player.

P
Člen Evropského svazu parketářů
a podlahové techniky - EUFA P+F
 hod.

Ohlédnutí po pěti letech


Rozhovor s vicepresidentem Cechu parketářů ČR

Pro náš rozhovor jsme si tentokrát vybrali člověka s dlouhodobou praxí a zkušenostmi z cechovní činnosti a znalce v oboru dřevěných podlah, pana Pavla Drápalíka, současného viceprezidenta Cechu Parketářů ČR.

Tentokráte se ho nebudeme ptát na cechovní historii, ani na to, co bylo, ale zaměříme se na současný stav a činnost v posledním období.

Všechny nás překvapilo, že došlo ke změně na postu předsedy cechu. Proč k této výměně došlo?

Na tuto otázku, pane redaktore, neodpovídám poprvé. Nehledejte v tom žádné záhady, spiknutí, či něco jiného nekalého. Když jsem před pěti lety tuto funkci začal vykonávat, jasně jsem řekl, že to bude maximálně na jedno funkční období, no a to nyní v prosinci uplynulo. A je to myslím dobře. Funkce předsedy cechu by neměla být pro jedince funkcí doživotní, ať už je úspěšný jak chce. Je zapotřebí, aby po nás začala nastupovat nová generace, která převezme to dobré a funkční, a hlavně nebude zatížena neduhy minulosti.

Znamená to snad, že ve vedení cechu končíte?

Ne, to určitě ne. Byl jsem pověřen vykonáváním funkce vicepresidenta cechu, s příslušnými úkoly.

Bude mít změna ve vedení cechu nějaký vliv na činnost cechu?

Nemyslím, že by, alespoň v začátku, mělo dojít k zásadním změnám. Ale vždy je tu ta možnost naši činnost zlepšit, ale to ukáže čas. Nechte se překvapit. Nápadů a impulsů je tu dost a dost.

Takže když to shrneme, cech se podařilo za těch pět let dokonale probudit z polospánku, dostat ekonomicky z červených čísel, ve spolupráci s DIEC uspořádat velmi zdařilé Mistrovství Evropy v pokládce parket juniorů, pravidelně se s juniory zúčastnňovat soutěží na Evropské úrovni, na nichž jste dosáhli i na titul Mistra Polska, ve vašich řadách jsou už nyní dva mistři řemesla, dva znalci v oboru podlah, ve spolupráci s EUFA P+F a Mistrovskou školou řemesel a umění pořádáte školení pro řemeslníky s účastí zahraničních lektorů, ……. . No není toho zrovna málo.

Víte pane redaktore, jak to říká staré přísloví „ Bez práce nejsou koláče“, a já k tomu dodávám, že k tomu musí být i ta trocha nadšení pro činnost v dobrém kolektivu. Tyto výsledky rozhodně nejsou výsledky činnosti jednotlivce. Vždy je to výsledek spolupráce kolektivu táhnoucímu za jeden provaz.

To, že se vám podařilo cech postavit na nohy je zřejmé, ale proč je vás tak málo? Nemýlím-li se i s čekateli asi dvacet členů?

Opět velice častá otázka, která nám je pokládána. Přiznám se, že jsem se nad tím, co je příčinou tohoto stavu, nejednou zamýšlel. Je to v nás? Je to v lidech? Je to dobou okolo nás? Dnes si tyto otázky již nekladu. Je totiž úplně jedno, kolik nás v cechu je. Důležité je totiž to, jací ti lidé jsou. Těch, co jen říkají, co z toho budeme mít a jen natahují ruce, tak těch je mnoho, tuze mnoho. Tak o ty zájem nemáme. Sílu cechu totiž rozhodně nevidíme jen v počtu jeho členů (např. po vzoru odborových organizací), ale především v kvalitě jeho práce a umu ochránit své členy. Myslíme si, že současnost by měla vycházet z toho, co v minulosti bylo dobré a funkční. Sílu cechovních sdružení vidíme především v dodržování pravidel či zásad a vzájemné podpoře a spolupráci členů. Ten, kdo tato pravidla v minulosti nectil, se v cechu většinou izoloval a následně se třeba i sám vyloučil. Naopak ti, co byli schopni vzájemné spolupráce, si mohli být jisti podporou a pomocí v podnikání nebo v tísni. Hlavním motivem pro činnost našeho cechu je přání, pozvednout řemesla na úroveň, kterou si zasluhují. To, že naši členové skládají slib, tak jako tomu bylo v minulosti, v dnešní době především znamená, že se zařazují mezi společenství řemeslníků, kteří mají zájem společnou spoluprací něco dokázat či zkvalitnit a posunout se ve svém podnikání výše. Členství v cechu je dobrovolné a uvítáme v něm všechny ty, kdo jsou schopni dodržovat jednoduchá pravidla, a to „vykonávat své řemeslo s profesní ctí a v duchu vzájemnosti“. Bohužel musím konstatovat, že jsem netušil, jak těžké je tyto jednoduché zásady pro mnohé pochopit a dodržovat je.

Co, ale v tak malém počtu dokážete? Nebylo by lepší pracovat s větším kolektivem?

Pane redaktore, i s takto malým kolektivem jsme schopni úspěšně řemeslně dokončit bez vad a nedodělků největší stavbu, která letos v republice byla. Stačili jsme během krátké doby úspěšně dokončit cca 5 400m² povrchových úprav na budově Národního muzea v Praze. A letos to nebyla jen tato zakázka. Naši specialisté pracují na celé řadě významných budov a památek. A na to nepotřebujete desítky firem, ale na to jen potřebujete dobře organizované a vedené řemeslníky, no a ti v našem cechu jsou.

Velkou pozornost ve vašem Cechu Parketářů věnujete přípravě učňovského dorostu. Myslíte, že je současný stav učňovského školství správný? Co je obecně v našem učňovském školství největší problém, jak to řešit?

K tomuto tématu jsem se v minulosti již několikrát vyjadřoval. Problém našeho učňovského školství dle mého názoru začal už ve chvíli, kdy učňáky převzalo od ministerstva průmyslu, ministerstvo školství. Tedy někdy v první polovině devadesátých let. Systém, který po desetiletí vcelku fungoval a stačil solidně doplňovat řemeslné profese v obstojné kvalitě, byl sice nahrazen, ale dále však již nebyl řádně rozvíjen.

Pro příklad opět uvádím tuto historku. Po všemožných snahách a žádostech byli zástupci několika cechů přijati tehdejší ministryní školství. Tématem rozhovoru byla podpora a rozvoj učňovského školství. Nemá cenu vás unavovat detaily, ale co je jasné, že za cca půl hodiny jsme již stáli před budovou ministerstva s ujištěním, že je nutno se především věnovat pozornost vysokoškolskému vzdělávání a vědeckým disciplínám. Teprve až někdy poté přijde čas na řešení i učňovského školství. Co k tomu dodat. Od té doby už uběhlo mnoho let a situace je i přes mnohá ujišťování stále horší. Co je však již jisté, je to, že pracovní úřady se zaplňují absolventy vysokých škol a v praxi nám naopak chybí už minimálně jedna generace kvalitních řemeslníků. Jak říkal můj dědeček – ,, vše musí být vyvážené a rozhodně ne jedno na úkor druhého´´.

Ptáte se na řešení? Školy ať si učí teorii, ale praxe musí být ve firmách. První vlaštovky už tu máme, protože velké firmy už své učňáky mají. A v zahraničí se k tomuto systému urychleně vracejí.

Cech parketářů dlouhodobě podporuje nejen vzdělávání učňů, ale i odborné vzdělávání řemeslníků. Proč je pro vás tato činnost tak důležitá? Čím vším k ní přispíváte?

Naším cílem je dosáhnout stavu, kdy řemeslník bude kvalitně vybaven nejen po stránce praktické, ale i teoretické. Mnozí se domnívají, že je to v dnešním systému utopie a že při této snaze se pohybujeme s hlavou kdesi v oblacích. Pravda je však taková, že se na nás, téměř už každodenně, obrací mnoho podlahářů, kteří žádají o pomoc nebo konzultaci, či radu se svými problémy. Je však i faktem, že jsme dotazováni celou řadou zákazníků, kteří mají problémy s podlahářem. Jak z tohoto stavu ven? Jednoznačně je to zkvalitnění práce a odborné vzdělávání řemeslníků. Cestou k vylepšení by mohlo být opětné uvedení Mistrovských zkoušek v život.

Mistrovské zkoušky snad v budoucnu budou opětovně zavedeny, ale co od nich očekáváte?

V našem oboru jsou v ČR mistři pouze dva. Ti dva jediní totiž před cca 18 lety využili a vzali zcela vážně tehdejší výzvu Hospodářské komory, mistrovské školy úspěšně absolvovali a diplomové práce, včetně zkoušky praktické úspěšně zvládli. Podobné to bylo i u ostatních řemesel. Takže Mistrů řemesla bylo z té doby jak šafránu. Poté přišla další rána v podobě prohlášení tehdejší ministryně školství „Mistrovské zkoušky k ničemu nejsou“. A bylo vymalováno. K čemu to postupně vedlo, tak to vidíme dnes okolo sebe. Nejsou řemeslníci a o kvalitních řemeslnících si většinou můžeme nechat jen zdát.

Mistrovské zkoušky – slyšel jsem, že se i u nás blýská na lepší časy. Ale jaká je pravda? Na rovinu řeknu, že se stále o tom pouze jen diskutuje a diskutuje. Jak by to vše mělo vypadat, kdo a co se bude zkoušet a bohužel se našli i tací, kteří si myslí, že by bylo nejlepší, aby ,, Pepíček si popovídal s Bohouškem a třeba i s Vašíkem, toto nazvali školením, nebo dvěma školeními a je to na světě – jsme Mistři řemesla´´, tak to je cesta do pekel a takoví ,,Mistři řemesla´´ budou k smíchu. Vše musí mít totiž řád a každý by měl začít nejlépe u sebe, nekecat a dokázat si, že na to mám. Mnozí kolegové si říkají - ,,co já, já už to dělám 20let, co byste po mně chtěli, abych se zase začal učil - jste blázni´´. Těm kolegům bych vzkázal, že je potřeba především se rozhlédnout okolo sebe. Uvidí tak, že vedle sebe mají své syny nebo pokračovatele a těm je třeba dát důvěru – když už oni ,,staří´ se na to necítí.

Jak byste shrnul současný stav a nejbližší cíle Cechu parketářů ČR?

Dalo by se říci, že se nám podařilo cech stabilizovat a postupně opět uvést do podvědomí odborné veřejnosti.

Podíváte-li se na naše první Cechovní listy, je na nich napsáno ,,Členství v cechu zavazuje člena vykonávat svou řemeslnou činnost s profesní ctí a v duchu vzájemnosti´´. K tomu jsme se vrátili a snažíme se to i ctít. Ten kdo to nechápe, nebo s tím má nějaké problémy ať si jde svou cestou.

Naše řemeslné společenstvo má za cíl navrátit řemeslu společenské uznání. To však vyžaduje od každého člena vysokou profesionální odbornost a dovednost. K tomu je zapotřebí celoživotní vzdělávání a vzájemné předávání zkušeností. A to právě náš cech umožňuje. Významným úkolem je podpora propagace vzdělávání mladých řemeslníků. Je dobré, když si tato nastupující generace vštípí, že řemeslo není nic špatného a že něco umět, je pak radost i to dělat – protože s pěknou prací se pěkně i žije.

Děkuji za rozhovor

copyright © 2006 - Cech parketářů a podlahové techniky České Republiky | design © 2006 - dogfish.cz